Představte se nám

Já jsem Radka Krejčí, jsem ředitelkou organizační složky Římskokatolické farnosti Kutná Hora Sedlec. Ano, ten oficiální název je trochu složitý, ale za těch pět let, co tady pracuju, už jsem byla schopná si ho zapamatovat.

Kde jste pracovala dřív?

Je to celkem zajímavý příběh, protože já jsem předtím pracovala v jedné švédské módní firmě. Dělala jsem 10 let na pozici HR, měla jsem na starosti tři trhy Česko, Polsko a Slovensko. Ta práce byla strašně zábavná, skvělá, já jsem si to hrozně užívala. Pak ale přišel okamžik, kdy jsem prostě nebyla schopná skloubit svou profesi se soukromým životem a s rolí ženy a matky a došlo k takovému malinkému vyhoření, takže jsem se začala porozhlížet po něčem jiném, ideálně v místě bydliště.

Žena v církvi. Jak jste se k práci ředitelky Římskokatolické farnosti v Kutné Hoře Sedlci dostala?

To byla taková šťastná náhoda vlastně. Všechno si sedlo ideálně na čas, prostor a rozpoložení. Já jsem našla na jednom pracovním portále nabídku této práce a poslala jsem životopis. Pak přišlo takové to kolečko různých pohovorů, nejdřív telefonický, potom osobní, kde jsem se seznámila s mým šéfem, dnešním, s panem farářem Tobkem. Následně jsem absolvovala psychologický test: toho jsem se trochu bála, ale i tím jsem prošla. No, a pak jsme si plácli a řekla bych, že to přišlo ve správný čas a ve správnou chvíli a ten skok byl docela velký. Když to řeknu s nadsázkou, tak vlastně jeden den jsem na poradě managementu řešila nedostatek podprsenek v Polsku a za týden na to jsem řešila nedostatek kostí na opravu kostnice, takže přesun to byl velký.

Jak vypadá běžný den ředitelky římskokatolické farnosti?

No, já nemám nic jako běžný den, moje práce je velmi pestrá a mnohovrstevnatá a já v podstatě nikdy úplně nevím, co se bude dít. To je na tom to zábavný, to výborný, že je toho hrozně moc. Pracuju občas pod tlakem, někdy naopak je to v takovém jako klídečku, ale žádný den není úplně stejný.

Co máte na své práci nejraději?

No, všechno! Já vždycky flexim, že mám nejlepší práci v Kutné Hoře. Za tím si stojím. Jednak mám skvělýho šéfa, našeho pana faráře, mám perfektní tým kolegů a právě tím, jak je moje pracovní náplň hrozně pestrá, tak mě opravdu baví všechno. Až na papírování. Ale na druhou stranu, vždycky, když se mi dostane nějaký papír na stůl, tak velmi rychle odchází do povolanějších míst. Takže to je jediné, co mě úplně nenaplňuje, ale jinak vlastně mám ráda všechno. Počínaje opravou kostnice – já už ze srandy říkám, že jsem se stala takovým stavebním technikem amatérem, protože to je něco, co mě hrozně baví – až po plánování kulturních akcí, to je v podstatě moje hobby a koníček. Takže mám ráda na své práci úplně všechno.

Jak při všech svých povinnostech stíháte vymýšlet další kreativní projekty?

No, můj mozek se málokdy vypne – stále generuje spoustu nápadů. A je skvělý, že můj tým je schopný mě buď zastavit a říct “Tohle je úplně hodně špatný”, anebo naopak mi říct, “Hele, to je skvělý, pojďme to udělat ještě líp a ještě větší!”, anebo naopak za mnou přijdou s nějakou jako vizí, s nějakým nápadem a společně pak vlastně kreativně vymýšlíme. To je ten největší rozdíl mezi prací v korporátu, kde jsem dělala předtím, a prací zde ve farnosti. Tady můžeme ty věci vymýšlet a potom je aplikovat. V korporátu už ty věci vymyšlené dostanete na stůl a vy jste ti, kteří je mají aplikovat často v podmínkách, kdy to jde velmi těžko. A to je taky hrozně super, že my tady kreativní můžeme být a chceme být!

Spolupracuje Sedlec i s dalšími podniky na Kutnohorsku?

Myslím, že v dnešním globálním světě je lokální spolupráce je naprosto ideální. My se snažíme, ať už v rovině památek, správy památek a cestovního ruchu, kultury nebo třeba při realizaci suvenýrů. Takovým ideálním projektem, kde se všechno sešlo a protnulo, je projekt Santini i mortalis. To je projekt, který právě teď pomalu vrcholí. Připojily se k nám různé kulturní instituce v rámci Kutné Hory – obrovským partnerem pro nás na bázi toho cestovního ruchu byla destinačka Kutnohorsko Kolínsko. Veškerý merch, který k tomu vznikl, nám realizovala reklamní agentura Lepor a všechno je opravdu lokální. Mě to baví, protože ti lidi, kteří se do toho zapojí, tak mají k projektům úplně jiný vztah. Je to většinou plné entuziasmu, nadšení, zábavy, vymýšlíte další a další věci a dává to prostě smysl, takže já lokální spolupráci miluju a snažím se vlastně všechno, co jde, dělat lokálně.

To zní jako pořádně nabitá pracovní doba! Čím si po práci nejraději čistíte hlavu?

Já jsem zjistila, že já nejsem schopná svoji hlavu zastavit, natož ji vyčistit, to se mi dlouhodobě nedaří. Moje hlava generuje neustále nápady, myšlenky, vize, takže čistit hlavu úplně neumím. Jsou ale momenty, kdy se mi ta hlava aspoň malinko zpomalí, a to je v případě velké fyzické aktivity, velkého fyzického vypětí. Takže když jdu třeba nějaký ze svých oblíbených třiceti kilometrových pochodů a nebo když běhám. Ale pak, jak se zastavím, tak ten mozek naskočí zpátky do toho módu “makej”.

Prozraďte nám – jaká je vaše guilty pleasure?

Tak guilty pleasures, těch mám poměrně hodně, ale nevím, jestli jsou úplně publikovatelné. Nicméně myslím, že lidi, kteří mě znají, ví, že mám ráda silnou černou kávu, silný černý pivo a silný černý humor. Ten nás spojuje i s naším panem farářem, že kolikrát si povídáme dost nekorektně a všichni okolo nás se nestačí divit a nestíhají tok našich vtipných, cynických a ironických myšlenek. No, a vlastně tím trošku strháváme i ten náš tým. Takže vznikají hlášky typu, když přijdu do kostnice v zimě a ptám se průvodce: “Tak co?”, tak mi odpoví “Mrtvo!”. Samozřejmě – když můj průvodce v Kostnici odpoví mrtvo, tak to má úplně jinou sílu, než když to řekne třeba někdo v kamenném domě. Takže ten humor se tak nějak teda jako prolíná celou farností, a to je asi jako mé nejvíc guilty pleasure, že já vlastně vtipkuji neustále. Někdy lidi ani neví, jestli mluvím vážně, anebo jestli jako sranduju.

Vtipná příhoda na konec?

Loni jsme měli jsme tiskovou konferenci, na které jsem měla být samozřejmě velmi vážná a solidní. To se do určité fáze dařilo. Dlouho se to dařilo. Ale pak přišel konec, a jak nám novináři děkovali, jaké to bylo krásné, zmínili se, že tady byla hrozná zima. Tak říkám: “Taky jasný, jste v Kostnici, tady jste museli zmrznout na kost!”

Přitom taková blbost.