V rodném domě Josefa Mašína, který ztratil přestavbami svou někdejší podobu, zůstalo zachováno pouze zdivo a dvě klenuté místnosti, tyto jsou dnes ukryté pod ochrannou skořápkou ze stříkaného betonu. Do vstupní části byl instalován text dopisu, jímž se Josef Mašín loučí se svou rodinou. V klenbě následující místnosti byly umístěny světlovody, symbolizující trojici československých odbojů. Poslední, dnes nezastřešená prostora je místem pro zklidnění se a nadechnutí. Byla zde zasazena moruše, oblíbený Josefův strom. Nyní je moruše symbolem rodu Mašínů, svobody a naděje postupně přerůstající horizont obvodových zdí rodného domu, označovaného dnes coby Památník.

Architektonický návrh nynější podoby Mašínova statku vznikl v rámci semestrální práce v ateliéru Kláry a Tomáše Hradečných při Fakultě architektury ČVUT. Jeho definitivní podoba byla vybrána ve spolupráci dcerou Josefa Zdeňkou Mašínovou, do stavebního projektu rozpracována v ateliéru IXA. Za tento počin byl ateliér v roce 2023 oceněn Cenou předsedy Senátu Parlamentu ČR Milošem Vystrčilem.

Josef František Mašín vstoupil do 1. světové války v řadách rakousko-uherské armády. Po roztržce se svým maďarským velitelem, bez jediného výstřelu, dezertoval. Po měsících v ruském zajetí vstoupil do československých legií. Legendou se staly jeho rozvědky za nepřátelskou linií. Byl několikrát vyznamenán za statečnost. Zúčastnil se bitev u Zborova, u Bachmače, ale také bojů na transsibiřské magistrále. Bezbřehou úctu vystihují slova spolubojovníků, vyřčená ve vzpomínkách na bitvu: „Je-li Zborov symbolem vzniku naší armády, je Mašín personifikací všeho toho, co nazýváme Zborovem. Skutečný, průbojný a věrný až do smrti.“ Domů se vrátil s hodností štábního kapitána v únoru 1920.

Do březnové okupace roku 1939 byl zástupcem velitele 1. Dělostřeleckého pluku. Před příchodem okupačních vojsk uvedl jednotku do stavu bojové pohotovosti, neboť kapitulaci považoval za nepřijatelnou. Násilím byl odzbrojen. Stal se členem zpravodajsko-sabotážní skupiny Tři králové. 13. května 1941 byl při ústupu z konspiračního bytu v pražské ulici Pod Terebkou 19 zatčen. Po krutých výsleších byl v podvečerních hodinách 30. června 1942 popraven na Kobyliské střelnici.

Do odboje se zapojila také jeho manželka Zdeňka, roz. Nováková, včetně obou synů Ctirada a Josefa. Oba bratři prováděli sabotáže na německých letadlech, dopravovaných po železnici na Kbelské letiště. Na sklonku války přivedli domů dva ruské zajatce, kterým se podařilo utéct z transportu. Roku 1946 byli synové Ctirad a Josef vyznamenáni prezidentem Ed. Benešem medailí Za chrabrost. Na začátku 50. let stáli v čele protikomunistické odbojové skupiny. Dne 3. října 1953 se 5 členů z této odbojové skupiny vydává na cestu do západního Berlína. Jejich cílem je výcvik v americké armádě a následný návrat a boj proti komunismu v rodné vlasti.